Taký (ne)obyčajný cestopis

Craig Nelson: Pojďme se ztratit

Rančeři v USA si v poslední době pořizují guard llamas - hlídací lamy, protože tahle zvířata jsou tak strašně zvědavá, že když stojí u stáda ovcí a někde se objeví kojot, okamžitě tam běží, aby prověřila, co se děje. Když takový potenciální predátor zahlédne, jak se přímo k němu řítí stopadesátikilová lama, raději se vždycky stáhne zpět odkud přišel.

(s. 72, kap. Jižní Amerika)

Ak trochu zovšeobecním obsahy cestopisných diel, dá sa povedať, že Craig Nelson vlastne nezažil nič prevratné ani jedinečné. Afrika, Oceánia, India, to všetko tu už bolo, vrátane najrôznejších pikošiek. No skvelý na tom jeho cestopise je ľudský pohľad. Inteligentný, tolerantný a vtipný, vnímajúci obe strany mince, čiže svet vnútri i mimo javu, ktorý nazýva "cestovateľskou bublinou".
Aj keď sú jeho texty mnohokrát výrazným ekologickým apelom na súčasnú civilizáciu, nesnaží sa autoritatívne poučovať, chce iba sprostredkovať čitateľom pohľad na našu planétu s očami široko roztvorenými, s humorom i smiechom cez slzy.
Tak otvorte oči a dovoľte Craigovi Nelsonovi ukázať vám kúsok nekonečnej diverzity a farebnosti planéty ľudí.

Kdy jste naposledy jedl dlouhého vepře? "Dlouhým vepřem" tu nazývají lidské maso, a téměř každý odpověděl stejným, vyhýbavým způsobem: „Jo, ah... ah... opravdu, opravdu už dávno". Říkali to však takovým tónem, že jste měli pocit, že to „dávno" znamená „minulý týden". Ačkoli se tu kolem nepovalovaly žádné lidské lebky, čím déle jsem s Danii byl a pozoroval je, tím víc mi docházelo, že kromě cukroví, cigaret a těch storupiových bankovek se ani vzdáleně nezajímají o cokoli z kultury dvacátého století, a tím víc jsem byl přesvědčen, že se stále plně drží tradičního způsobu života, i když leccos teď musejí dělat potají. Koneckonců jsou to neuvěřitelně hrdí lidé a i jejich běžný pozdrav je nemístným chvástáním: Narak-a-la-ok (Sním tě i s chlupama)!

(s. 135, kap. Indonésie)

Zoznámi vás s Čínou tesne po masakre na námestí Nebeského pokoja, pamiatkami Peru a amazonským šamanom, s mytológiou starovekého Egypta, indonézskymi ľudožrútmi (ehm, bývalými), bengálskymi tigrami, africkými horskými gorilami Dian Fosseyovej aj s búrlivým Tichým oceánom či lenivými Tonžanmi. A verte mi, na 292 stranách je toho ešte oveľa, oveľa viac.
Popri tom si pomocou jemnej satiry berie na mušku svojich spolucestujúcich, hlúpych i bezohľadných turistov, vlády, globalizáciu, macdonaldizáciu, aj sám seba.
V exotických krajinách ochutnáva tradičné jedlá, sem-tam i tradičnú drogu, užasnutým pohľadom pozoruje zvieratá a prenikavým ľudí. Vždy je spontánny, priateľský a to všetko robí z jeho obyčajného cestopisu vynikajúce čítanie.

Během cesty byly podle arabské tradice kuřácké sekce na levé straně a nekuřácké na pravé. V okamžiku, kdy se zabouchly poslední dveře, však všichni začali hulit (včetně dětí) ostošest. Do chvíle, kdy se letadlo začalo pripravovat na přistání, třetina cestujících zapalovala jednu cigaretu od druhé, druhá třetina se sprejovala kolínskou a lakem na vlasy a ta třetí dělala obojí současně. Jelikož v kabině nezbyla ani špetička čistého vzduchu, lapalo oněch pár nekuřáků bez kolínské po dechu a já si říkal: Kolik vybuchlých letadel na Středním východě měli na svědomí teroristé a kolik hořlavá kombinace Aqua Net a Lucky Strike? (s. 79, kap. Egypt)

Na celej knihe som našla iba jednu škvrnku... Craig Nelson je miestami totiž rozporuplný ako výraz "skromný Američan"... Tak často používa formulku "dovolenka v treťom svete" (pričom má na mysli všetko za hranicami USA a západnej Európy), že by ste mu s radosťou skočili do porcelánového úsmevu. Krajiny bývalého východného bloku ľutuje snáď viac, než hladujúcu a bojujúcu Afriku.
Na druhej strane sa dokáže pokorne skláňať pred odkazom starovekých civilizácií a prírodou. Šťavnato ohovorí zlozvyky iných národov a zároveň dokáže súcítiť s ľuďmi žijúcimi na hranici biedy: Až mi zase nějaká Američanka řekne, že je „na tom mizerně a sotva se protlouká", nabídnu jí, že ji vezmu na návštěvu k ženě, která žije v krabici od lednice se šesti nemocnými dětmi, dvěma kozami a třemi kuřaty a jejíž manžel přebývá v místě vzdáleném 250 kilometrů, kde v americké továrně montuje videokazety - prostě aby viděla, co zbytek světa chápe pod slovem "protloukat se". (s. 12, kap. Proboha, co tě tam táhne?)

Craig opisuje zázraky našej planéty tak hravo a prirodzene, že aj tí bojazlivejší by si okamžite zbalili kufre a s týmto odviazaným dlháňom išli hoci na kraj sveta. Napokon, ako sám vraví, netreba sa bezhlavo vrhať do nebezpečného cestovania, stačí chodiť na normálne dovolenky na tie správne miesta. On ich vďaka svoju pozorovateľskému i spisovateľskému talentu pretavil do zaujímavej knihy.

Na lodi byla třináctičlenná posádka a devatenáctičlenná "cestovatelská posádka", čímž se naznačovalo, že se i my, platící cestující, máme zapojit do práce. Z propagačních brožurek jsem nabyl dojmu, že tu a tam se na mě někdo obrátí s prosbou: „Mohl byste mi prosím podat tamhleto lano?" a já řeknu: „Samozřejmě!" Také jsem žil v představě, že plachtění v Jižním Pacifiku se moc neliší od toho v Karibiku: prostě to bude takové hladké klouzání po vodní hladině pořádně velkého jezera... vždyť je to koneckonců tichý oceán. Jak už jsem řekl, někdy jsem úplný idiot.

(s.265, kap. Jižní Pacifik)

Craig Nelson: Pojďme se ztratit (Metafora, edícia Terra Incognita, 2001)

Recenzia vyšla pôvodne v roku 2007

Súvisiace:

Linda Greenlawová: Hladový oceán
Boris Filan: Dole vodou
Stephen Clarke: Merde! Rok v Paříži