Můj táta proseděl většinu života před televizí. S ovladačem v ruce koukal na blikající obrazovku a já měl za to, že stejně tak bezvýznamnej, jak se narodil, taky umře. Chyba lávky. Už nedovedu říct, co to způsobilo, jestli to bylo nějaký spontánní hnutí mysli, postupně naakumulovaný bláznovství nebo jen obyčejná nasranost na současnej svět. Táta jednoho dne přišel domů a prásknul dveřma."Kašlu na to!" zařval, otevřel si pivo a na ex ho vypil.
Čekal jsem, že zase zapne telku, ale on namísto toho otevřel okno a zhluboka se nadechnul.
"Začneme podnikat," řekl mi.
Nebral jsem ho vážne.
