V recenzii audioknihy som sa zamerala na osud hlavnej hrdinky a brnenský pochod, takzvané "vyhnanie", ktoré sa týkalo žien, detí a starcov.
Nemeckí muži boli v tom čase už v pracovných táboroch, a o tom, ako sa im tam vodilo, hovorí tento vybratý úryvok. Gerta ako výkonná sekretárka v ňom počúva svojho šéfa, správneho komisára v Pernej.
Jeho atmosféra však vypovedá oveľa viac. A podrobnosti o tom, čo konkrétne sa v takom tábore dalo zažiť, sú v inej časti knihy...
- Jó, tak to víte, oni se s nima nemazlí. Taky si to ani nezaslouží, že ne.
Gerta seděla za stolem ve své kanceláři, opřená o opěradlo dřevěné židle, s rukama v klíně. Prohlížela si Hanáka už několikátý den, poslouchala jeho řeči a nosila mu ze sklepa demižony. Ráno do dveří vcházel melancholický, zamlklý, dokonce jí kolikrát řekl Gertičko. S polednem, kdy se pouštěl do prvního z hrnků vína, mu kuráž narůstala a začínal hartusit na všechno německé. K večeru z něj sršela nenávist a byl schopen se prát. Pak usínal na stole a už dvakrát se stalo, že mu Gerta pomáhala do zadního pokoje v Rosenbaumovic domě, který obsadil.
Za týden jí začal říkat Gertičko i odpoledne a o několik dní později se stávalo pravidlem, že úřadoval v její kanceláři, u jejího stolu, naproti ní, a mezi ně stavěl demižon. Kromě hlubokého povzdechu, že je osamělý starý muž, se však spokojoval jen s tím demižonem a s hodinami řečí, kterými zasypával Gertu, jediného člověka, který jej musel opravdu poslouchat. S místními se téměř nestihl seznámit.
- Jó, tak to víte, oni se s nima nemazlí. Taky si to ani nezaslouží, že ne, popisoval jednoho odpoledne Brno, z něhož nedávno odjel.
- Takové tábory jsou v Maloměřicích, v Líšni na Klajdovce, na Kounicových kolejích, já nevím kde všude. Tam jsou a musejí makat. A nemazlí se s nima proto, páč jsou nasraní za všechno, co si za války museli nechat líbit.
- Co já vím, co se na kraji říká, tak je to prostě půjčovna otroků. A zdravé je vracet nemusíš. Dokonce líp, když je zdravé nevrátíš. Ať ty svině vidí, zač je toho loket.
- Viděl jsem je makat na odklízecích pracích. Dostávají svoje, jen co je pravda. Kdo není dost rychlý, dostane nářez. A je na nich vidět, jak se jim vede. Ani žrát bych jim nedával.
- Sviním.
- Německým.
Gerta s rukama složenýma v klíně rezignovaně poslouchala.
- Gertičko, ty tam někoho máš? Zvedla oči a pokrčila rameny.
- Ty nevíš? Nebo máš?
- Myslím, že je tam otec.
- A víš kde?
- Než mě z Brna vyhnali, tak byl prý na Kounicových. Myslím.
- No vidíš.
Pokýval hlavou a zvedl těžký buclatý demižon obalený v síťovině za hrdlo a s obtížemi z něj naplnil hrnek.
- Nechceš?
Gerta zavrtěla hlavou. Napil se tedy sám.
- Ale je tam, páč si to zasloužil. O tom nebudem debatovat. Ty si po něm klidně smutni. Ale v duchu.
Gertu ani nenapadlo po něm truchlit. Ani ho litovat. Jejího otce se to totiž všechno týkalo a ona sama byla přesvědčená, že si zaslouží potrestat, když už ne za ty jeho čachry s byty a bratříčkování s hitlerovci, tak za to, co spáchal na ní. Jemu to patří. Co ale může být s Friedrichem?
- Mám bratra, ani nevím, jestli se z války vrátil.
- No, to je případ skoro každé famílie. Válka vzala někoho každému, pokrčil nezúčastněně rameny.
Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch
(OneHotBook, 2013)
15 decembra 2014
1 komentár:
Zanechajte komentár, ak sa vám ráči. Budem rada a takmer určite odpoviem. Ak ste slušní a zvládnete to, podpíšte sa svojim cteným menom či obľúbenou prezývkou ;-)
UPOZORNENIE! Blogger má niekedy s pridávaním komentárov problémy. Ak nepatríte medzi šťastlivcov, prispievajte anonymne a podpíšte sa. Tí, ktorí sa spoliehate na prihlásenie cez Google účet, si pre istotu každý komentár dočasne skopírujte (ako ja;-).
Prihlásiť na odber:
Zverejniť komentáre (Atom)
Exemplárny príklad toho, ako násilie plodí iba ďalšie násilie.
OdpovedaťOdstrániťĎakujem za ukážku Anet. Nedávno som pozerala na ČT-čku dokument o pokrvných príbuzných najväčších nacistov (žijúcich dnes a vtedy) a ich pohľade na všetko čo sa vtedy dialo. Bolo to veľmi zaujímavé a aj dosť... brutálne, ako sa ich potomkovia snažili vyrovnať s takou minulosťou - u jednej pani to vyústilo v to, že sa nechala dobrovoľne sterilizovať, len aby "nešírila takéto gény". Mnohí hľadali útechu v spiritualizme, z jedného sa stal žid, ale všetci to psychicky veľmi ťažko znášali - dosť brut dokument. Hlavne mi to prišlo dosť, ako to povedať, kruté - tí ľudia boli v tom čase ešte deti, nemohli ovplyvniť čo sa dialo okolo nich a čo napáchal ich otec/strýko/starý otec, a potom za nimi príde niekto a pýta sa ich, čo si myslia o všetkých tých zverstvách a o tom, že sa to dialo v ich rodine a oni toho boli vlastne súčasťou. Všetci cítili vinu a snahu odčiniť niečo, čo sami nezapríčinili - a to sa mi nepáčilo.